Počátky budování sbírek Galerie Benedikta Rejta jsou spjaty se vznikem a založením galerie v roce 1966. Její zakladatel Jan Sekera dal nově se formující sbírce jasně vymezenou profilaci a určil její budoucí charakter a směřování. Prozíravě se zaměřil na nové tendence v umění, především na neokonstruktivismus vycházející z geometrické abstrakce a konstruktivismu. Jádrem souboru se tak stala díla autorů jako Jan Kubíček, Milan Grygar, Jiří Hilmar, Hugo Demartini, Stanislav Kolíbal, Radoslav Kratina, Milan Dobeš, Václav Cigler či často spojovaní s neokonstruktivismem, Karel Malich a Václav Boštík.
Významnou část sbírky představuje malba lounských malířů, především trojice Zdeňka Sýkory, Vladislava Mirvalda a Kamila Linharta. Vedle jejich ikonických neokonstruktivních děl se zde nachází také méně známé krajinomalby, symbolicky výchozí bod tvorby všech těchto tří autorů.
Pozoruhodný je fond průkopníka nových médií Zdeňka Pešánka, z jehož tvorby se do současnosti zachoval pouze zlomek, obsahující vedle absolventské práce také jeho plány, modely, a vzácné původní plastiky.
Nejrozsáhlejší je sbírka prací na papíře, zahrnující také svitky Písní Emila Filly a jeho pozdní krajiny z okolí Peruce, kde působil poslední léta svého života. Rozsáhlé jsou také soubory kreseb Kamila Linharta, Jana Křížka, či fotografií Jiřího Tomana, Jaromíra Funkeho a Ladislava Postupy. Významné jsou dále kolekce kreseb od autorů jako František Muzika, Adolf Hoffmeister, Jan Konůpek, Josef Wagner, Josef Váchal, Vladimír Boudník, Zbyšek Sion, Jitka Svobodová, Michal Ranný, Vladimír Janoušek, Ladislav Novák, Vladimír Kokolia, či soubor koláží Jiřího Koláře, darovaný při vzniku galerie. Nejucelenější grafický soubor představují díla Františka Tichého, většími kolekcemi je dále zastoupen Emil Filla, Max Švabinský, Josef Váchal, František Kobliha, Vojtěch Preissig, Cyril Bouda, Josef Čapek, Jan Křížek, Jiří Toman, Bohuslav Reynek, Pravoslav Kotík, František Gross, Jiří Anderle, Jiří Sozanský, Vladimír Silovský, Zdeněk Seydl, Květa Pacovská, Vladimír Boudník a Jiří Balcar.
Sbírka Galerie Benedikta Rejta obsahuje také jednotlivá cenná díla autorů přelomu století a moderny Antonína Slavíčka, Jana Preislera, Jindřicha Pruchy, Václava Špály, Rudolfa Kremličky, Alfréda Justitze, Otakara Kubína, Františka Foltýna, Jindřicha Štyrského, Karla Teigeho či Jana Zrzavého. Sbírka obsahuje přes 18 000 sbírkových předmětů, z toho 7000 grafik, 4 500 kreseb, 3600 fotografií a k roku 2021 představuje zastoupení 1 312 autorů. Tento soubor uměleckých děl z depozitářů Galerie Benedikta Rejta patří svým obsahem k významným sbírkám v České republice ale má i výjimečné postavení v kontextu světového umění.
V pestrém zastoupení umělců, období, uměleckých projevů a médií sbírka nachází své ukotvení ve třech základních a zásadních etapách: Konstruktivní tendence, Lounská krajinářská škola a Dílo a sbírka Emila Filly.
Základní soubor sbírky Galerie Benedikta Rejta Konstruktivních tendencí, vznikl v zakladatelském období muzea mezi lety 1964–1972 a obsahuje to nejlepší z vrcholného období konstruktivně orientované tvorby v tehdejším Československu a částečně i v zahraničí. Sbírka je tak vybudována na základech špičkových děl, která dnes předčí i mnohem větší a významnější instituce.
Zdeněk Sýkora, Vladislav Mirvald a Kamil Linhart, kteří se spřátelili na gymnáziu, zůstali po celý život věrní svému rodišti – Lounům, a jsou proto dodnes známí jako skupina umělců nazývající se Lounská krajinářská škola. Svým uměním se zaměřovali na malování charakteristického kraje v okolí Loun. Stejně jako díla konstruktivních tendencí, stala se rovněž raná krajinářská tvorba této trojice základem sběratelského zájmu nově se formující sbírky GBR již od svého vzniku v šedesátých letech.
Umělec Emil Filla, který proslul zejména svou kubistickou tvorbou, strávil své poslední roky svého života na zámku Peruc, nedaleko Loun. Během období let 1947–1952 zde vytvořil více než 250 děl, ve kterých se převážně věnoval malbám okolní krajiny. Po nastolení komunistického režimu byla Fillova tvorbu diskreditována a pobyt na Peruci a úniky do přírody se mu tak staly jedinou útěchou v této složité době. GBR se stala hrdou opatrovnicí právě těchto děl posledních epochy Fillova života, stejně tak jako velké části jeho ojedinělé filantropické, etnografické a umělecké sbírky.
Digitální sbírku Galerie Benedikta Rejta můžete sledovat na portálu Ústeckého kraje. Na plné digitalizaci všech 18 000 uměleckých objektů stále pracujeme.
Umělecký projev, který v českých dějinách umění označujeme jako konstruktivní tendence je významným fenoménem nejen z domácího pohledu, ale také v kontextu vývoje evropského umění, do kterého se v šedesátých letech po delší době izolace začali čeští a slovenští autoři znovu přirozeně začleňovat.
Základní soubor sbírky Galerie Benedikta Rejta, který vznikl v zakladatelském období muzea mezi lety 1964–1972, obsahuje to nejlepší z vrcholného období konstruktivně orientované tvorby v tehdejším Československu té doby a částečně i v zahraničí. Svědčí to nejen o významu lounského kulturního prostředí a unikátním mezinárodním propojení mnoha osobností, ale také o prozíravé akviziční strategii prvního ředitele Jana Sekery, který dokázal pro nově založené muzeum získat špičková díla a vybudovat sbírku, která dnes předčí i mnohem větší a významnější instituce.
V padesátých letech se s trojicí zdejších malířů – Zdeňkem Sýkorou, Vladislavem Mirvaldem a Kamilem Linhartem, kteří byli více či méně součástí tohoto dění, začal sbližovat i absolvent obchodní akademie v Lounech Josef Hlaváček a absolvent lounského gymnázia Jan Sekera. Díky stykům lounských osobností s pražskými výtvarníky, kritiky výtvarného umění a literáty se Louny následně v šedesátých letech začaly profilovat jako významné místo kulturního dění, kde se ve volnějších poměrech a relativní nezávislosti na stranických direktivách konaly přednášky o avantgardním umění, moderním malířství, nových vlnách ve filmu či poezii.
Když se v šedesátých let začala tvorba Kamila Linharta, Vladislava Mirvalda a Zdeňka Sýkory orientovat novým směrem a jejich nová konstruktivně laděná díla vyvolávala u řady lidí nepochopení, Hlaváček se Sekerou a také Jiří Padrta, který se později stal ústředním teoretikem nového směru, je v nastoupeném kurzu podporovali. Později se také zásadně podíleli na formování a teoretické obhajobě konstruktivních tendencí a pomohli jejímu úspěchu na domácí scéně i v zahraničí.
Zmíněná trojice lounských autorů byla od začátku šedesátých let u prvopočátků formujícího se konstruktivně orientovaného proudu v umění, který se nejen v Československu, ale i na celém světě rodil především jako opozice proti tehdy převládající informelní tvorbě. V Československu došlo k prvnímu významnějšímu veřejnému vystoupení nových tendencí na výstavě skupiny Křižovatka v roce 1964, na níž vystavili kromě jiných také Zdeněk Sýkora, Vladislav Mirvald, Karel Malich nebo Jiří Kolář. Ve stejném roce došlo i k důležitým změnám v institucionálním provozu umění a zároveň sledujeme, jak se konstruktivním směrem ubírá i tvorba řady dalších autorů. S tvorbou Sýkory, Malicha, Koláře a Demartiniho se veřejnost mohla následně seznámit díky přehlídce Konstruktivní tendence, kterou uspořádal Jiří Padrta. Putovní výstava měla v roce 1967 reprízu v Galerii Benedikta Rejta a měla upevnit pozici nového uměleckého názoru a teoreticky obhájit jeho aktuálnost a zakotvení v české tradici. Přehlídka Nová citlivost v následujícím roce pak už i svým výrazně početnějším zastoupením vystavujících stvrdila pozici bohatě rozvětveného proudu konstruktivní tvorby na české umělecké scéně.
Díky osobním kontaktům se dařilo od poloviny 60. let také prezentovat vybrané autory na výstavách v zahraničí a díky politickému uvolňování seznamovat s aktuálními tendencemi zároveň i domácí publikum. Díky zapojení lounských osobností do mezinárodní sítě se i v Lounech v průběhu času objevili významní zahraniční autoři, teoretici nebo sběratelé. Za Janem Sekerou a Zdeňkem Sýkorou se často při svých pobytech v původní vlasti zastavila např. sběratelka Meda Mládková, ze zahraničních teoretiků, kurátorů a umělců zde byli např. Arturo Schwarz, Gerhard von Graewenitz (1967), Celia Ascher, opakovaně i v pozdějších desetiletích Hans-Peter Riese, ředitelé institucí – Hans Paalman (1969), galeristé – Johanna Ricard, Heinz Teufel, August Ernst, Walter Storms, Marian Willard Johnson. Také sem jezdili básníci Josef Hiršal a Bohumila Grögerová se svými přáteli, Louny v roce 1966 díky nim navštívil například francouzským básník Henri Chopin.
Osobní návštěvy pomohly nepochybně posílit povědomí o tvorbě českých umělců a dostat ji na důležité zahraniční výstavy – mimo jiné na Nové tendence v Záhřebu, Documenta v Kasselu, Bienále konstruktivního umění v Norimberku, do významných institucionálních i soukromých sbírek nebo na stránky publikací, věnovaných konstruktivním tendencím.
Mezinárodní kontext reflektovala svými výstavami i mladá lounská galerie např. samostatnou výstavou skupiny Dviženije v roce 1965 (Louny se po Praze staly druhým zahraničním městem, kde se tvorba moskevských kinetistů představila), Victora Vasarelyho (1967), skupinovou výstavou Dodekaedr v roce 1968, nebo výstavou argentinských konstruktivistů v roce 1971. Stálá sbírka se díky kontaktům lidí spjatých s galerií průběžně obohacovala i o díla řady významných zahraničních autorů - např. Getulia Alvianiho, Mariny Apolloniové, Françoise Morelleta nebo Bridget Rileyové.
Po osudném roku 1968 se celospolečenské změny podepsaly i na fungování Galerie Benedikta Rejta. Neprojevily se však hned, jak vidíme na řadě důležitých výstav, které mohly proběhnout ještě po roce 1968 až do jejího dočasného uzavření v roce 1972 – Obrazy, plastiky – 2. výstava přírůstků sbírky s pracemi Demartiniho, Sýkory, Mirvalda, Hilmara, Malicha, Dobeše, Kratiny, Kubíčka, Koláře, Kolářové, Boštíka a Slavíka, samostatné výstavy Kamila Linharta, Jana Kubíčka, Huga Demartiniho, Karla Malicha nebo již zmíněná výstava argentinských konstruktivistů a trochu příznačně poslední výstava skupiny, kterou galerie začala – Dviženije. Poté na dlouhá léta progresivní činnost utichá a začíná se opatrně objevovat až v osmdesátých letech už jako reminiscence na někdejší slavnou éru.
Přes i poněkud nešťastný vývoj historických událostí však dnes již s odstupem můžeme s obdivem pohlédnout na práci mnoha lidí, kteří dokázali nevídaně využít potenciál malé galerie a učinit z Loun během zlatých šedesátých součást velké sítě sítí posledního neoavatgardního hnutí. Patří k malým zázrakům, že o této skutečnosti podává sbírka Galerie Benedikta Rejta tak cenné a trvalé svědectví.
Autor textu: Pavel Kappel
Emil Filla byl český malíř, grafik a sochař známý především
pro svoje kubistická díla – k jeho tvorbě ale neodmyslitelně ale patří i
poválečná, krajinářská tvorba a sbírky čínského umění, které tvoří jeden
z nejdůležitějších souborů sbírek Galerie Benedikta Rejta.
V dějinách českého moderního umění představuje malíř, sochař
a výtvarný teoretik Emil Filla (1882–1953) výjimečného tvůrce s obrovskou
škálou aktivit. Jeho celoživotní dílo bylo spojeno především s kubismem. Jedním
ze zlomových období jeho života byla doba po druhé světové válce, kdy se vrátil
z koncentračního tábora Buchenwald a po nutné rekonvalescenci se znovu aktivně
zapojil do uměleckého života. V roce 1947 získal do pronájmu prostory jižního
křídla zámku v Peruci, které byly po jeho smrti přeměněny na Pamětní síň Emila
Filly. V únoru 1948 převzala v Československu moc Komunistická strana a
nastolila změny, které zásadním způsobem zasáhly do umělecké tvorby. Filla se
na jedné straně snažil pragmaticky přizpůsobit novým podmínkám, mimo jiné
proto, aby mohl nadále působit na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, na
straně druhé čelil stále ostřejším útokům na vlastní osobu, které vyvrcholily v
letech 1951–1952 a tragicky ovlivnily jeho závěrečnou etapu života. Podstatnou
roli u Filly v té době sehrály inspirace čínským uměním, které umělec sbíral a
jež mu poskytovalo únik z všední reality komunistické totality, doby
monstrprocesů a politických vražd.
Vztah Filly k čínskému umění je vedle pozdní malířovy tvorby
a reakcí na ni jádrem současné expozice v Peruci Orel rozsápe orla: Emil Filla,
čínské umění a totalitní přízraky. Je v ní představena část Fillovy sbírky
čínského umění, kterou shromažďoval od přelomu dvacátých a třicátých let až do
své smrti a jež obsahovala více než stovku předmětů. Na Fillu silně působily
zejména čínské svitkové obrazy, jimiž se začal inspirovat i ve vlastní tvorbě,
a to hlavně v cyklu slovenských zbojnických, bačovských a milostných písní.
Když je Filla chtěl v roce 1951 vystavit v pražském Mánesu, uspořádalo krajské
středisko Svazu československých výtvarných umělců diskusi, respektive jakýsi
„soud“, jehož cílem bylo zhodnocení umělcových prací z hlediska jejich poměru k
socialistickému realismu a vhodnosti veřejné prezentace. Přestože se diskuse
účastnilo několik Fillových zastánců, závěr byl neúprosný. Filla nemohl své
práce veřejně prezentovat, což ho vnitřně ranilo, jak je to patrné i v jeho
díle. To je také důvod, proč se nadále zabýval pouze krajinami Českého
středohoří a kresbami zátiší. Krajiny se pro něj staly soukromou formou
protestu proti pokleslému komunistickému umění. Z výsledných děl je nicméně
patrné, že v nich Filla nalezl obrovské zalíbení. Každá další krajina pro něj
byla výzvou ke hledání nových výrazových možností, spočívajících v inovativní
tvůrčí práci s barvou a kompozicí. Jedním z nejbližších přátel Filly byl v té
době fotograf Josef Sudek, který za ním na Peruc pravidelně jezdil. Vytvořil
tam množství snímků, námětově i formálně rezonujících s Fillovou vlastní
tvorbou. Ta se definitivně uzavřela v roce 1952, kdy vznikla Fillova poslední
díla.
Autor textu: Tomáš Winter
Digitální sbírku Galerie Benedikta Rejta můžete sledovat na portálu Ústeckého kraje. Na plné digitalizaci všech 18 000 uměleckých objektů stále aktivně pracujeme. Přístup do našich virtuálních depozitářů najdete zde.
.svg)
