reset

Výstava, co svět neviděl. První výstavní projekt roku 2021, s podtitulem PROSTOR | SVĚTLO | BARVA | ZVUK zůstal návštěvníkům skryt. Představu o tom, jak výstava probíhala si můžete udělat pouze ze streamovaného přenosu inscenované vernisáže zde. Výstava symbolicky uzavřela minulou a otevřela novou kapitolu historie Galerie Benedikta Rejta v Lounech. Prostorové, světelné a zvukové instalace výtvarníků a performerů (Petr Nikl | Ondřej Smeykal | Martin Janíček | Dorota Sadovská | Johana Střížková | Michaela Vélová Maupicová | Matěj Plachý) jemně oživily prostory galerie, včetně dvou dosud skrytých, veřejnosti nikdy nepřístupných podzemních pater. Tříměsíční výtvarný happening RESET 2021 měly doprovázet přednášky, koncerty a besedy připomínající historii galerie, velkou etapu lounské kultury šedesátých let minulého století i novou poetiku a směr. Pokusíme se vše ještě dohonit při dalších výstavách, které, jak doufáme, již nezůstanou očím veřejnosti skryty.

Voda

KRAJINA +

KRAJINA + se zkládala ze čtyř postupně otevíraných výstav, a i proto znaménko plus, jejichž svorníkem byla krajina. Projekt jsme pojali jako nový impuls, rozvíjející dlouhodobé směřování galerie. Krajinu v jeho kontextu nabízíme jako téma nové avantgardy. Z klauzur, domovů a pracovišť si obzvlášť dnes stále více uvědomujeme, jak otevřenou krajinu potřebujeme v kolektivu stejně jako individuálně. Jsme její součástí. V tomto kontextu platí stokrát opakované Dykovo: "Opustíš-li mne, nezahynu…" Ekologistické bušení může na část společnosti působit kontraproduktivně, stokrát omílaná hrozba často způsobí, že ji raději popřeme. Naše výstava proto nebuší, ale stáčí pozornost na téma skrze pohled umělce – citlivce v průběhu času až do současnosti. Zve do krajiny. 

První část výstavy Obrazy krajiny (vernisáž 13.5., doba trvání 14.5. – 25. 7. 2021) představovala nejrozsáhlejší dílčí expozici. GBR ve svých sbírkách ukrývá díla, jež si nezaslouží život ve skrytu depozitářů. Do dílčí výstavy tak byla zařazena vybraná tematizovaná díla ze sbírek galerie, jejichž autory jsou umělci od zástupců překvapivě i 19. století po současnost: August Piepenhagen, Hugo Ullik, Alois Bílek, Antonín Slavíček, Emil Filla, Jindřich Prucha, Václav Špála, Josef Čapek, Jindřich Štyrský, Karel Teige, Karel Černý, Václav Rabas, Kamil Lhoták, Pravoslav Kotík, Olga Karlíková, Jiří John, Karel Malich , Bedřich Dlouhý, Čestmír Kafka, Miloš Šejn, František Skála, lounská trojice Zdeněk Sýkora, Vladislav Mirvald, Kamil Linhart a další. Znaménkem + také naznačujeme rozšíření výběru děl o tvorbu současných umělců, vztahující se k našemu tématu. Vystavující umělci: Mariana Alasseur, Erika Bornová, Tomáš Císařovský, Petr Gruber, Vladimír Hanuš, Julie Kopová, Jiří Kubový, Štěpán Málek, Barbora Němcová, Tomáš Polcar, Aleš Růžička, Dagmar Šubrtová. Kurátorkou byla hlavní kurátorka GBR,  Lucie Šiklová.

Část druhou, věnovanou Umění v krajině (vernisáž 13.5., doba trvání 14. 5. – 25. 7. 2021) připravily kurátorky Radoslava Schmelzová a Dagmar Šubrtová. Výstava vznikla v návaznosti na knihu, "průvodce", Současná umělecká díla v krajině. Byly zde zastoupeny práce vycházející z hnutí land artu a z umění pro veřejný prostor. Autoři často usilují o ekologii místa v krajině, aktivně pečují o krajinu a svým dílem, často dočasným,  ji dotvářejí. Někteří naznačují vnímavost ke spirituální rovině přírody. Vystavující umělci byli ARCHWERK, Jan Ambrůz, Jiří Beránek, Zdeněk Fránek, Miloslav Sonny Halas, Vladimír Havlík, Lukáš Gavlovský, Kurt Gebauer, Monika Immrová, Pavla Kačírková, Ivan Kafka, Tomáš Kaňkovský, Lenka Klodová, Jiří Kobr, Jan Krtička, Kristýna Kužvartová, Milan Maur, Ladislav Moučka, Bohumír Nowak, Ivo Pavlík, Ester a Tomáš Polcarovi, Zdeněk Ruffer, Tomáš Ruller, Michal Sedlák, Petr Stibral, Miloš Šejn, Jan Šimek, Dagmar Šubrtová, Jakub Tejkl, Vladimír Turner, Jindřich Zeithamml, Martin Zet.

Výstava Historické fotografie krajiny K. Goszlera (vernisáž 24. 6., doba trvání 25.6.– 25.7.2021) s podtitulem Krajinou vzdálenou i blízkou je dílem kurátorek Barbory Kovářové a Michaely Vávrové. Výstava historických fotografií představuje velice zajímavou, ojedinělou a diváky doposud nespatřenou tvorbu lounského fotografa z konce 19. a počátku 20. století, Karla Goszlera. Goszler se natolik těšil objevování okolní specifické krajiny, že se jeho vášeň promítla jak do amatérské fotografické činnosti, tak do působení v Klubu českých turistů. Poetické pohledy do krajiny Českého středohoří a blízkého okolí Loun, zasněné plenéry i čistě experimentální snímky s nadčasovou tématikou krajiny, jsou součástí vzácného konvolutu originálních skleněných negativů, které se před několika lety podařilo objevit v pozůstalosti Goszlerovým příbuzným. Vystavený cyklus fotografií byl pro diváky vzácným exkurzem do krajiny známé a přece tolik, alespoň časově, vzdálené. Výstava vznikla ve spolupráci s Oblastním muzeem v Lounech, které má vzácnou pozůstalost ve svých sbírkách a vůbec poprvé ji představuje veřejnosti a jediná z celého výstavního projektu bude prodloužena po celou dobu konání výstavy MIRVALD 100.

Krajinářská architektura (vernisáž 13.5., doba trvání 14.5. – 13.6.2021), nejmladší obor architektury dneška, nabízel Dialogy s krajinou. Kurátoři výstavy Hana Špalková a Vladimír Sitta přivezli přehlídku prací studentů krajinářské architektury na Fakultě architektury ČVUT v Praze. Od založení oboru krajinářské architektury uběhlo více než pět let. Práce ukazují široký záběr studentů, disciplinární prolínání mezi architekturou, uměním a přírodními vědami. Přes krátkou dobu trvání se mohou studenti pochlubit úspěchy nejen na národním, ale i mezinárodním poli. Vedle projektů, které se zabývají nemocnou českou krajinou, zde najdeme i projekty, které hledají výraz pro krajinu energetické udržitelnosti, projekty hledající výraz pro nový typ veřejného prostoru, pro místa bez tyranie individuální automobilové dopravy. Vedle skromných prací, které oslavují krásu stromu nebo kamene, jsou zde i projekty zabývající se vodou v krajině i vizemi vztaženými k budoucnosti.

Cesta

Sérii výstav GBR v roce 2021 uzavřela podzimní retrospektivní výstava díla Miloslava Mouchy. Výtvarník světového významu část svého života prožil ve Francii, kde působil jako profesor na École des Beaux-Arts v Besançonu a jeho dílo je zastoupeno v několika francouzských muzeích moderního umění, včetně Musée National d’Art Moderne Centre Georges Pompidou v Paříži, ale také v Národní galerii v Praze a dalších našich významných institucích. Jeho dílo se přes symbolistní vliv (Zrzavý, Diviš, Preisler) postupně vyvíjelo ke konceptuální tvorbě, s níž se prosazuje v 70. letech jako umělec na francouzské scéně. Později koncept překračuje a svoji tvorbu ukotvil v geometrických formách (kruh, elipsa, čtverec, obdélník, linie) a posléze v krajině jako prostředku, jenž hovoří sám za sebe. Obsahovou inspiraci Moucha hledal v biblických textech, v Tóře a v Knize stvoření, v propojení mikrokosmu a makrokosmu, duchovního a materiálního světa a v krajině. Výstava tak jako 4. věta symfonie symbolicky shrnula a završila výstavní program roku. 

MIRVALD 100

Výstava představila Mirvaldova díla ze sbírky Galerie Benedikta Rejta, představující mimo jiné monumentální kompaktní soubor černobílých kompozic na plátně s tématy undulačních válců, Rombergových křivek a aperspektiv válců či hravé barevné kompozice. Vedle černobílých struktur a unikátních kaňkáží a zmrzláží byly představeny i grafické listy, kde autor zpracovává jedno téma v barevných variacích, analogickým přístupem k sérii krajinných motivů Kystra, jež variují ten samý krajinný výsek a barevností mění jeho náladu. Unikátní jsou tři prostorové objekty a soubor fotografií ze surrealistického období.

Obrazy Vladislava Mirvalda patří k nejvýraznějším projevům českého konstruktivizmu, přesto jejich matematická přísnost není striktní. Autorově povaze nechybí hravost a pohrává si i s příjemci svého umění, když s dávkou ironie užívá latinské názvy či vkládá do řádu chybu. Mirvald odmítal přislušnost k op artu a někteří teoretici tedy kladou větší důraz na jeho zkoumání estetických možností geometrické konstrukce. Jeho tvorba však s op artovými přístupy zcela nezávisle a zcela jistě souvisí. Zabýval se možnostmi lidské percepce, iluzí vnímání plochy a prostoru. Tak jako jsou některá jeho pojmenování děl svým způsobem znejišťující, nastoluje svojí prostorově iluzivní malbou zpochybňující otázku jistoty viděného, vnímání versus skutečnosti.

Monika Immrová

Monika Immrová patří k druhu tvůrce, jenž i přes současné umělecké tendence přiklánějící se k virtuálním postupům obrací svoji pozornost k materiálu a ruční práci, tedy zdánlivě zpět. Takové směřování je však zpátečnické pouze zdánlivě, naše zrychlená a svým způsobem šílená přechodová doba pro zdravé přežití vyžaduje ukotvení. Jako lidé chtě nechtě vězíme ve hmotě a jen tak z ní ještě nevyjdeme. Postoj umělce, pro něhož je vztah k materii, definovanému tvaru a archaickým podstatám klíčový, je tedy zároveň symptomatický a aktuální.

Dílo Moniky Immrové představuje neustále objevovaní cesty k sobě a přes sebe k člověku. Naplňuje prvotní podstatu uměni, jež od počátku nespočívala v dílu samém, ale v jeho přesahu. Formálním základem je redukce a práce s elementárními tvary, objemy a samozřejmě také se světlem. Důraz na materii je přítomen i v prací s barvami. V koloristicky střídmé tvorbě, pohybující se především na stupnici bila-šeda, užívá plátkové zlato, stříbro či lápis lazuli, které jsou obdobně jako u středověkých mistrů zároveň nositeli materiálově symbolických významů. Na grafických listech se výrazově pohybuje na široké škále od lapidárních čarových kompozic po téměř prostorově iluzivní, sošně objemová „zátiší“, od bílé přes barvu k černé. Tvorba na papíře je u Moniky Immrové od té objemové sochařské neoddělitelná, spolu s dalším oblíbeným formátem reliéfu tvoři, byť proměnlivý, tak stále jeden myšlenkový i formální celek. Východiskem je pro ni řešeni tvarů a objemů z pozice člověka pohybujícího se v prostoru. Jako sochařka vychází z vlastního zakoušeni hmotného světa a s ním spjaté potřeby pracovat na díle fyzicky. Přirozeně proto uvažuje ve hmotě, vyjadřuje se ve hmotě a vychází z konkrétních situaci, jež oprošťuje směrem k podstatě.

Vztahuji se k věcem, s nimiž mam osobni zkušenost, které dobře znám, o kterých přemýšlím. Jednoduchá, jasna řeč je pro mě hodnotou. Respektuji účinnost slova. Jsem si vědoma subjektivní interpretace jeho významu. Zajímá mne srozumitelnost sděleni. Blízké je mi ale sledovaní přenosu informace bez pomoci slova. 

Monika Immrová

1970 narozena 9. 12. v Lounech, 1995 vystudovala Výtvarnou školu Václava Hollara v Praze, 1995–2001 Akademie výtvarných umění v Praze, 2012–2018 doktorské studium, Akademie výtvarných umění v Praze, aktuálně žije a tvoří v Radouši

Výstavy

1996–2022  26 samostatných výstav, 59 skupinových výstav

Zastoupení

Oblastní galerie v Liberci, Galerie umění Karlovy Vary, Galerie Klatovy / Klenová, Galerie Středočeského kraje GASK, Sbírka geofyzikálního ústavu AV ČR, Kunstsammlung Krohne, Duisburg, Německo, soukromé sbírky

KRÁSA

Z vizuální přesycenosti světa venku necháváme příchozí v rámci minimalistické instalace vstupovat do prostoru individuálního vnímání krásy. Chceme krásu zprostředkovat celostně. Skrze všechny smysly.

„Věříme v iniciační a úzdravnou moc umění. Věříme v pozitivní sílu krásy. Zakládáme na vizuálním vjemu, ale zároveň otevíráme prostor pro všechny smysly. Z přesycenosti světa venku zveme do čistého prostoru galerie k setkání s katalyzátory krásy.“ V Kráse se prolíná současné výtvarné a živé umění, neobvyklá prezentace vybraných sbírkových děl i mezioborová spolupráce s Národním ústavem duševního zdraví. Inspiruje k celostnímu prožitku skrze vizuální i další smyslové prožitky – přináší vůně, pohyb, hudbu, tanec… Projekt Krása otevírá výstavní trilogii Krása (2023) – Hra (2024) – Duše (2025), věnovanou vztahu umění, duševního zdraví a péče o duši. 

Mezi zastoupenými díly jsou objekty Elipsa, Dech a Tři princové Jindřicha Zeithammla, instalace Světlo Kamily Ženaté, videoprojekce Ayahuasca Jakuba Nepraše, malba Galaxie a Smaragd Adama Kašpara, skleněná instalace pro 12 vůní Paralelní ladění Lady Semecké a gotická Madona ze Svérázu. Prostřednictvím proměnné instalace se postupně představí 12 děl ze sbírek GBR vybraných k dialogu s díly v hlavní expozici. Součástí experimentální instalace je tanec a performance v expozici.  

Olfaktorický, vonný rozměr výstavy přináší nový pohled na čichový smysl a jeho význam. V interpretaci Kateřiny Melenové se vůně se stávají rovnocenným nástrojem uměleckého vyjádření, jako jsou barvy, tvary, tóny, pohyb.

Tanec v expozici představuje choreografii Yany Reutové Krása v síle – síla v kráse. Vystoupení skupiny ukrajinských tanečnic se ve vybrané dny stává součástí expozice. Součástí expozice je taktéž performance Elišky Brtnické Obrysy. 

Jako součást výstavy proběhla i umělecká rezidence, při které jsme poskytli podmínky a prostředky k tvorbě umělci Zdeňku Sokolovi. Ten pro galerii vytvořil cyklus fotografií publikovaných v katalogu Krása. 

Výstava dává prostor široké škále performativního umění i hudbě. Nechybí ani neobvyklý formát komentovaných prohlídek vybraných děl a expozice. Sledujte program, který výstavu Krása doprovází a na uplynulé akce se podívejte do archivu programů.

V závěru výstavy byl publikován stejnojmenný katalog k výstavě Krása.  Najdete v něm texty Jana Royta, Adama Borziče, Petra P. Payneho, Jiřího Horáčka a kol. NÚDZ, Kateřiny Melenové a Lucie Šiklové a samozřejmě bohatý fotograficky doprovod. Více o katalogu najdete na galerijním e-shopu.

Kurátorka výstavy: Lucie Šiklová

Koncepce výstavy: Lucie Šiklová a Kateřina Melenová

Vystavující umělci: Adam Kašpar, Jakub Nepraš, Jindřich Zeithamml, Lada Semecká, Kamila Ženatá

Umělecká spolupráce: Zdeněk Sokol, Tomáš Vavříček, Jan Krtička, Eliška Brtnická, Markéta Cukrová, Mezinárodní festival Tanec Praha a Tereza Ondrová, Tereza Lenerová, Yana Reutova a spol.

Olfaktorická instalace a Laboratorium vůní: Kateřina Melenová

Expozice Mozek a krása, osobnostní test: NUDZ – Jiří Horáček, Dominika Grygarová

Projekt vzniká za podpory Ministerstva kultury ČR, Ústeckého kraje, záštity děkana 3.lékařské fakulty Univerzity Karlovy a ve spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví a Tancem Praha.

Tichý Smutný Smutný Tichý

Dvě paralelní grafické výstavy Františka Tichého a Dalibora Smutného. Magické světy cirkusu a flóry propojující klíčová témata loňského a letošního roku – Krása a Hra. 

František Tichý

Grafik, malíř a celoživotní obdivovatel magického světa cirkusových šapitó a varieté – František Tichý (1896-1961) patří k nejvýznamnějším představitelům české předválečné avantgardy, a ačkoliv tomu osud zprvu nechtěl, staly se jeho grafické práce celosvětově známé.

Počátky soustavné práce Františka Tichého v této oblasti výtvarné tvorby jsou sice až pozdní (intenzivně se grafice věnoval od roku 1938, tedy až ve svých 42 letech), tento fakt však pouze naznačuje zevrubnost Tichého přípravy a jeho úpornou snahu promyslet vše od kompozice až po výtvarné pojetí svým vlastním způsobem.

Svět, který Tichý na svých grafických listech vytvořil, je na první pohled zvláštní: asymetrický, odtažitý, temný ale zároveň čarovně přitažlivý. Ačkoliv cirkusové prostředí svádí v umění mnohdy k žánrovosti a žoviální naivitě, Tichého grafiky jej vyjevují jako uhrančivé neznámo.

Výstavou grafických prací Františka Tichého ze sbírky Galerie Benedikta Rejta představujeme tento svět současným divákům a zároveň připomínáme umělce, který je s galerií a její grafickou sbírkou spjat od jejich počátků.

Kurátorka: Michaela Vávrová

Dalibor Smutný

Dalibor Smutný (1964, Hořice v Podkrkonoší) je tichou silou české grafické tvorby. Za svoji tvorbu je odborně a umělecky dlouhodobě oceňován, mimo jiné je laureátem prestižní grafické Ceny Vladimíra Boudníka za rok 2016 a letos získal v rámci této přehlídky speciální cenu za tisk z hloubky za neobyčejně působivý grafický list Chronologie světla, který tvoří důležitou osu.

Jeho doménou je mezzotinta, časově náročná grafická technika tisku z hloubky. Na rozdíl od jiných grafických technik nezakládá na vyrývání tmavé plochy, ale obraz je naopak jakoby modelován světlem. Výsledný tisk má charakteristicky měkký, šerosvitný sametový charakter.

Technika mezzotinty podtrhává existenciální rozměr Smutného tvorby, před každou grafikou jsme svědky jedinečného, neopakovatelného dění. Světlo a tma, respektive běl a čerň nestojí proti sobě, ale spoluhrají. Na první pohled staticky klidné soustředěné kompozice zblízka prozrazují delikátní světelnou hru, tmavá plocha jako by byla živá a pulsovala.

Ikonografický repertoár Dalibora Smutného opanovala flóra. Je uhranut posvátnou geometrií přírody, na jejímž principu se odvíjí život. Obecně, zástupci rostlinné říše se pro své vlastnosti pro nás často stávají nositelkami mnoha společných obsahů. Život rostliny se má podobně jako život lidský. Od semene přes plod do země. V kruhu. Květina evokuje probuzení k životu i naši pomíjivost. Čerň i běl. Obrat ke světlu. Tušení metafyziky. Symetricky uspořádané okvětní lístky fungují jako návěští krásy. Dalibor Smutný jako vyznavač krásy a přesahu.

Kurátorka: Lucie Barvínek Šiklová

SOMA

V otevřené krajině Českého středohoří se osvobodil od linearity městského času, začal vnímat cykličnost přírody a sám začal tvořit v cyklech – monografická výstava obrazů a objektů Tomáše Polcara představuje dlouhodobé úsilí o harmonii prostřednictvím intuitivní krajinomalby i racionální geometrie.

Tomáš Polcar patří do umělecké generace devadesátých let, která zažila úzkost šedé předlistopadové doby, ale na uměleckou scénu již vstupovala ve svobodném čase. Na pražské AVU postupně prošel třemi výraznými ateliéry profesorů Huga Demartiniho, Aleše Veselého a Milana Knížáka – od Demartiniho si odnesl porozumění materiálu a formě, od Veselého zaujetí obsahem a proporcemi a od Knížáka cit pro myšlenku, komunikaci a reflexi. Nepřehlédnutelným projektem byly Portréty nahých lidí v pražském metru nebo Reklamní kampaň na obyčejné předměty v podobě billboardů ve veřejném prostoru. Extrovertně konceptuální tendence opustil, když se s rodinou odstěhoval z Prahy do Slavětína nad Ohří.

V otevřené krajině Českého středohoří se osvobodil od linearity městského času, začal vnímat cykličnost přírody a sám začal tvořit v cyklech. V souladu s vyrovnaným přístupem k intuitivním i racionálním možnostem poznání světa kolem sebe vytváří obrazy a objekty usilující o harmonii prostřednictvím expresivní i geometrizující umělecké tvorby: intuitivnímu myšlení odpovídá expresivní umělecký přístup představovaný krajinomalbou. Rozum naopak reprezentuje geometrizující poloha, vědomě potlačující malířský rukopis.

Název Soma, podle jednoho ze starších cyklů, je zvolen s ohledem na téma křehké lidské tělesnosti a života, jeho vzniku, rozpadání i konce.

Monografická výstava v GBR představuje obrazy a objekty z cyklů Hnití plodí žití, Atomos a Kyklos. Pro galerii vznikla nová obrazová instalace a poprvé jsou vystaveny obrazy malované na řeckých ostrovech v Egejském moři, kde se snoubí příroda s mýtem. Součástí výstavy je překračování prostoru galerie umístěním monumentálních objektů z cyklu Kyklos v otevřené krajině. Tomáš Polcar sochy vtahuje do otevřené krajiny, nechává je podléhat přírodním silám a fyzikálním zákonům, sleduje jejich působení na tvar objektu, povrch i potenciální zánik.

Sochy najdete ve Slavětíně nad Ohří – následujte souřadnice 50°20'37" N 13°54'17.5" E.

Nejde navzájem od sebe oddělovat to, jak člověk žije, jak vnímá,jak prožívá věci koldem sebe a jak je potom zpětně reprodukuje do nějaké tvorby. Myslím, že mě ovlivnil i ateliér, který mám ve Slavětíně v domě, kde bydlíme. Je to krásný dům, celý z kamene, ve spodním patře s klenbami. Jedná se o bývalou Lešetínskou kovárnu., má paměť asi osmi generací kovářů. To je jeden z důvodů, proč jsem si kdysi vybral k názvu výstavy (respektive jednoho z cyklů) větu z alchymie „Hnití plodí žití.“

Kurátorka: Lucie B. Šiklová

Fotografie: Oto Palán

Grafický design: Helena Šantavá

Konstruktivní tendence: mezi napětím a křehkou stabilitou

Galerie Benedikta Rejta se výstavou Konstruktivní tendence vrací k výraznému fenoménu v umění šedesátých let 20. století. Díla dvaceti českých a zahraničních tvůrců ze sbírek lounské galerie představují to nejlepší z vrcholného období konstruktivně orientované tvorby, tedy období vymezené přibližně roky 1964–1973. Mezi zastoupenými umělci nechybí Zdeněk Sýkora, Karel Malich, Hugo Demartini, Jiří Kolář, Stanislav Kolíbal, Vladislav Mirvald nebo Milan Dobeš. Zahraniční tvorbu zastupují mj. Bridget Rileyová, Victor Vasarely, Getulio Alviani nebo François Morellet.

V tomto rozsahu a ucelenosti prezentuje galerie hlavní těžiště své sbírky veřejnosti vůbec poprvé. Prostřednictvím výtvarných děl a archivních materiálů přibližují autoři výstavy význam lounského kulturního prostředí šedesátých let minulého století, mapují mezinárodní propojení mnoha osobností a poukazují na prozíravou sbírkotvornou činnost prvního ředitele galerie Jana Sekery, který dokázal pro nově založenou instituci získat špičková díla a vybudovat sbírkový soubor, který svou kvalitou předčí i mnohem větší a významnější instituce.

Galerie Benedikta Rejta se na konstruktivní tendence zaměřila ještě před svým oficiálním založením v roce 1966. Orientaci na rodící se výtvarný směr umožnila zejména spolupráce několika lounských osobností, které stály u jejího vzniku a podílely se na její činnosti – mimo jiné šlo o Josefa Hlaváčka, Josefa Šimůnka, Jana Sekeru, Zdeňka Sýkoru nebo Vladislava Mirvalda.

Iniciační výstavou, která se v roce 1964 konala ještě pod hlavičkou Okresního vlastivědného muzea v nově zrekonstruované výstavní síni, byla výstava koláží Jiřího Koláře, který nově vznikající instituci daroval několik svých děl, a uspíšil tak její vznik. Následující rok se v muzeu osamostatnilo galerijní oddělení, vznikl statut a koncepce sbírkové činnosti a ředitelem budoucí galerie byl jmenován Jan Sekera.

Nejdůležitější výstavou první dekády existence nově založené Galerie Benedikta Rejta se stala výstava Konstruktivní tendence, kterou pro ni v roce 1967 a pro roudnickou galerii o rok dříve připravil Jiří Padrta. S jasným a po několika letech tvorby již vyhraněným výtvarným názorem se na ní představili čeští umělci hlásící se k takzvaným objektivním tendencím. Ještě téhož roku a téměř ve stejném složení tyto osobnosti reprezentovaly české umění na výstavě Konstruktive Tendenzen aus der Tschechoslowakei ve Frankfurtu nad Mohanem.

Diváci výstavy budou mít jedinečnou možnost spatřit vedle sebe důležitá díla, která byla v šedesátých letech součástí těchto výstav a dnes již patří do kánonu konstruktivně orientovaného umění u nás – kromě Šedé struktury a prvních kombinatorických struktur Zdeňka Sýkory také jeden z prvních Pulzujících rytmů Milana Dobeše nebo rané reliéfy Karla Malicha či objekty Huga Demartiniho.

“Je obdivuhodné sledovat příběh malé regionální galerie, která se díky úsilí pár lidí, kterým v té době bylo kolem třiceti let, dokázala během krátké doby stát součástí mezinárodního hnutí a dostat Louny na mapu uměleckého dění. Patří zároveň k malým zázrakům, že o této skutečnosti podává sbírka Galerie Benedikta Rejta dodnes tak cenné a trvalé svědectví,” říká k výstavě její kurátor Pavel Kappel.

Sbírkotvorná činnost nové instituce kopírovala její progresivní výstavní program, na kterém se například již v roce 1965 objevila výstava skupiny Dviženije, převzatá z pražské Galerie na Karlově náměstí. Louny se tak po Praze staly druhým zahraničním městem, kde se tvorba moskevských kinetistů představila. 

Do roku 1973, kdy byla na delší čas uzavřena, uspořádala galerie řadu samostatných výstav významných českých autorů – Karla Malicha, Huga Demartiniho, Jana Kubíčka, Vladislava Mirvalda, Kamila Linharta, Radoslava Kratiny a připravila nebo převzala několik důležitých skupinových výstav. Mezinárodní dění představovala např. samostatnou výstavou Victora Vasarelyho (1967), skupinovou výstavou Dodekaedr v roce 1968, výstavou přírůstků ze svých sbírek (1969) nebo výstavou argentinských konstruktivistů v roce 1971. 

V rámci výstavy Konstruktivní tendence bude probíhat doprovodný program, který mimo jiné přiblíží přípravu přehlídky argentinské grafiky v roce 1971. Tehdy vystavená díla byla nalezena během bádání jen několik týdnů před vernisáží současné výstavy. 

Galerie Benedikta Rejta vydává k výstavě katalog s reprodukcemi děl ze svých sbírek. Autory textů jsou Pavel Kappel, Hana Gruntová Kolingerová a Tomáš Zmeškal. Tento katalog můžte zakoupit v recepci naší galerie. 

Kurátor výstavy a editor katalogu: Pavel Kappel

Architektura: Tomáš Svoboda

Grafika katalogu a výstavy: Adéla Svobodová

Výstava se koná pod záštitou Ministerstva kultury ČR a hejtmana Ústeckého kraje Jana Schillera. 

První hlasy | Adriena Šimotová

Tělo. Tělesnost. Člověk. Tvář. Otisk. Dotek. Citlivost. Křehkost. Bolest. Smrt. Smutek. Bílá. Vzpomínka. Vytrácení. Vyjevování. Samota. Magie. Spiritualita. Přesah. Ticho.

Klíčová slova k tvorbě Adrieny Šimotové byla dávno nalezena. Výstava ze sbírek GBR reprezentuje stejnojmenný objekt – velkoformátový obraz umístěný v rastrovém objektu s názvem První hlasy, pocházející z roku 1998, znázorňuje tváře jejích spolužáků ze staré školní fotografie jakoby přímo otištěných do papíru.

Vždycky mě vzrušovala představa, že člověk je zároveň sám a zároveň jedním z miliard jemu podobných na tomto světě. Ten svět a výpověď o něm se mi promítá prostřednictvím života: sebe samé na jedné straně a svých bližních na straně druhé. AŠ

Společně s výstavou objektu Adrieny Šimotové probíhá výstava Soma Tomáše Polcara. Setkání Adrieny Šimotové a Tomáše Polcara na půdě GBR je setkání dvou různých přístupů k tělesnosti – jednoho zprvu úzce osobního a druhého zdánlivě odosobněného. Oba autoři se však dotýkají společné existenciální podstaty světa, tělesnosti a stvoření. Říká k výstavám kurátorka galerie Lucie B. Šiklová.

Výstava je pořádána ve spolupráci s Nadačním fondem Adrieny Šimotové a Jiřího Johna.

Kurátorka: Lucie B. Šiklová

Grafický design: Helena Šantavá

Fotografie: Oto Palán

Pavel Nádvorník | Retrospektiva 0.1

Pavel Nádvorník, jeden z hybatelů revolučního dění na pražské FAMU a spoluzakladatel družstva Radost, který předčasně zemřel v roce 1994 v pouhých dvaatřiceti letech, byl i výjimečným fotografem neotřelých témat. Jeho cykly o romské sexuální subkultuře, prostředí předrevolučních kotelen či o prvních porevolučních volbách dodnes překvapují svojí důsledností i pronikavostí. K jeho nedožitým šedesátinám Galerie Benedikta Rejta v Lounech, Ateliér Josefa Sudka a Uměleckoprůmyslové museum v Praze společně prezentují první zevrubnější průřez jeho fotografickým, filmovým i nakladatelským dílem.

V lounské Galerii Benedikta Rejta, která spravuje podstatnou část Nádvorníkovy pozůstalosti, byly k vidění cykly Romové a Kluci z konce 80. let a cyklus Krajiny, vznikající počátkem let devadesátých.

Výstava ve výstavě: 50 let od vzniku prvních linií Zdeňka Sýkory

Výstava První linie a dalších 3 liniových obrazů oslaví výročí tvorby Zdeňka Sýkory v prostoru instalace Krása.

Galerie GASK, GHMP a GBR společně oslavují moment vzniku prvních liniových obrazů Zdeňka Sýkory a připomínají tento zásadní mezník pro Sýkorovu tvorbu i historický moment pro české umění. První linie dokončil Zdeněk Sýkora v červenci roku 1973 a reprezentuje první autorův pokus o nalezení nového systému, přechod od struktur, jejichž principem jsou definovaná pravidla, k liniím, které jsou založeny na náhodnosti. Zatímco v nedávné výstavě Konstruktivní tendence byla představena právě plátna struktur, v chystané výstavě bude prezentováno další směřování Sýkorovy tvorby a nalezená východiska.

Kurátorka: Lucie Šiklová